Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Predošlý album THE NATIONAL patril medzi najlepšie nahrávky roka 2010. Nielen kvôli hudbe. Od väčšiny smutných pesničkárov sa líšil ľahkou iróniou, ktorá texty relativizovala a robila ich paradoxne ľudskejšími. „High Violet“ nebol samoúčelný a mal viacero rovín. Bol o ťažkých životných situáciách a smutno-smiešnych reakciách na ne.
Novinka „Trouble Will Find Me“ je s minulosťou previazaná, no znie akoby sa jej nechcelo opakovať krvopotný proces, pri ktorom vznikal jej predchodca. Stavia viac na jednu kartu.
THE NATIONAL dobre vedia, že sú silní najmä kvôli charizmatickému spevu, nevtieravej emocionalite a vkusnej rytmickej sekcii. Po novom sa s tým, zdá sa, uspokojili – aj texty sú akési šablónovité.
Z palety skladieb vyniká len prvá zverejnená „Demons“. Ostatné sú zväčša subtílnejšie, až chudobnejšie ako naposledy. Napĺňajú predstavu o ďalšom albume dobrej skupiny, ktorý jej auru skôr riedi ako posilňuje.
Nedá sa úplne vylúčiť, že aj „Trouble Will Find Me“ sa nakoniec ukáže byť pomaly zrejúcou kolekciou pesničiek, akou bol napríklad aj starší „Boxer“. Zatiaľ však človeka necháva viac-menej ľahostajným. Je celkom príjemný, ale postrádateľný.
6,5 / 10
Trouble Will Find Me (2013)
High Violet (2010)
The Virginia (EP) (2008)
Boxer (2007)
Alligator (2005)
Cherry Tree (EP) (2004)
Sad Songs For Dirty Lovers (2003)
The National (2001)
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
